Příběhy a ohlasy z klientských rodin

Příběh Lenky a Štěpánka

Jmenuji se Lenka Vaňková a jsem maminkou tří dětí. Terezka 8,5 roku, Jakub 7 let a Štěpánek 2 roky. Těhotenství Štěpánka nebylo již plánováno vzhledem k mému onemocnění (crohnova choroba), ale pod dohledem všech specialistů a odborníků jsme těhotenství zvládli bez jakýchkoli problémů a maličký se 18.8.2009 narodil v Ústecké krajské nemocnici, úplně zdráv. Přisál se hned na sále znamenitě, porodní váha i míra byli v naprostém pořádku a my jsme byli moc šťastní, že jsme to všechno takto zvládli a že naše obavy byly zbytečné a rozhodnutí správné.

Po čtvrtém měsíci Štěpánkovi začalo ujíždět očičko, ale nevěnovala jsem tomu tak velkou pozornost. Nebo spíše jsem si toho nevšimla natolik. Jediné, co jsem řešila, bylo hadrové tělíčko, to že nedokáže udržet hlavičku – srovnávala jsem to se staršími sourozenci – a nezdálo se mi to. Tak nás naše DL odeslala na vyšetření očního pozadí a objednala konzultaci na dětské neurologii. Na očním nás paní doktorka odmítla vyšetřit, z důvodu že nesedíme (sedět jsme začali až v 16 m), a sdělila nám, abychom se po dvou měsících objednali znovu k ní a snažili se, aby maličký nějakým způsobem se snažil rozeznat 4 obrázky (domeček, kruh, letadlo a kačenku). Tak jsem zůstala stát jako opařená a nevěřila svým uším.
Nicméně nás poté čekala návštěva neurologa, který nám hned sdělil, že se jedná o nějakou oční vadu, kterou on diagnostikovat nemůže, a že dítko vypadá na hypotonika. V tu chvíli jsem měla pocit, proč zrovna já musím mít takovou smůlu? Proč Štěpánek nemůže být jako ostatní děti? Co nás vůbec čeká? Navíc jsem měla v plánu svou operaci tlustého střeva, kdy se už dva roky uvažovalo o stomii (umělém vývodu), a já to kvůli těhotenství odložila. A co teď?

Naštěstí máme senzační paní neuroložku, která nám vždycky dokáže pomoci, poradit a svým způsobem uklidnit. V první řadě nás odeslala ke specialistovi do Loun, kde nám ihned změřili oči a v osmi měsících Štěpánek dostal brýličky, pro mě jako matku to bylo hodně těžké, když nám „napálili“ hned 4,5 dioptrie na obě očíčka a otázky, co bude dál, tu byly stále. Pak nám řekla o rané péči, že je to služba, která se zabývá dětičkami s postižením a pomáhají rodinám, jak rozvíjet děťátko kupředu apod. Teď ten krok byl na nás.

Tak jsem zavolala do střediska, kde se mnou hned komunikovali, domluvili jsme si konzultaci, a pak už to jen jelo. Těch informací bylo spoustu, a my jsme byli moc šťastní, že v tom nejsme sami, že je tu někdo, kdo nám chce podat pomocnou ruku. Takový anděl strážný, který vám ukazuje, kterou cestou se vydat, aby to mělo efekt hlavně pro dítě, ale i pro celou rodinu.

Na přelomu roku 2011 jsme dostali novou poradkyni rané péče a já jsem měla trochu strach, jak bude Štěpánek reagovat, není moc zvyklý na nové lidi. Mé obavy byly ovšem úplně zbytečné. Naší poradkyni Mgr. Martinu Královou si hned zamiloval, jako i ostatní členové rodiny, a my jsme věděli, že tato spolupráce bude senzační. Ať se to týče půjčování hraček na stimulaci zraku, na rozvoj motoriky, různých rad a nápadů, po všech stránkách je to prostě báječné. Vždy když se nám blíží termín konzultace, tak se všichni moc těšíme na spoustu dalších nápadů, které nám poradkyně doporučí, na to jak ukážeme, co Štěpánek dokázal či ne a prostě všechno v klidu probereme, popř. změníme.

Určitě velkým přínosem pro nás bylo také naše první setkání rodičů ve středisku, kam jsme vzali naše nové přátele z Kadaně. A všem se nám tam moc líbilo. Nešlo jen o poznatek nových informací, ale také o poznání nových lidí s obdobným osudem, o chvilku odreagování a čas „mít chvilku pro sebe“. Ti co vědí, mi dají určitě za pravdu, že toho času moc není.

Závěrem chci tedy poděkovat celému středisku Rané péče EDA za svoji znamenitou práci, která se odráží hlavně na našich ratolestech, poděkovat za celý tým, který ve společnosti je.

Lenka a Štěpánek Vaňkovi, klienti pražského střediska, naše webové stránky stepanvanek.cz 

eda - linka a chat

CHATUJTE A VOLEJTE TEĎ