JAK TO VŠECHNO ZAČALO
Profesionální služba rané péče je tu více než 35 let, ale historie služby sahá hluboko před rok 1989. Studentky speciální pedagogiky byly již kolem roku 1984 aktéry prvních dobrovolnických aktivit pro rodiny dětí se zrakovým postižením, organizovaných v Čechách asistentkou Helenou Flenerovou a psychologem PhDr. Oldřichem Čálkem z Pedagogické fakulty UK, na Moravě pak PhDr. Josefem Smýkalem, ředitelem školy pro nevidomé v Brně. Velkou pomocí při kontaktování rodin byla spolupráce tehdejšího Oftalmopedického ústavu (předchůdce nynějšího Centra zrakových vad Motol) – stálými členkami prvního týmu rané péče byla naše kolegyně Markéta Tatarová/Skalická a psycholožka sousední školy pro slabozraké PhDr. Yvonna Lucká). Návštěvy v rodinách se konaly v dvouměsíčních intervalech v rámci výzkumného úkolu MZ týkajícího se pohybového vývoje dětí, první pobytové akce pro rodiny pak již pod hlavičkou Komise rodičů a přátel zrakově postižených dětí při Svazu invalidů (SI) za spolupráce s pracovníkem SI PhDr. Josefem Cerhou.
Bez možnosti přímého kontaktu se zahraničím jsme potřebné znalosti k poradenské práci v rodinách zpočátku čerpali převážně z literatury – jednak z publikací, které nám příležitostně opatřovali v zahraničí naši přátelé, jednak z knihy Dr. Čálka „Raný vývoj a výchova dítěte nevidomého od narození“, kterou vydala Univerzita Karlova. Rodiny nevidomých dětí, které jsme tehdy především kontaktovali, byly ve zcela jiné situaci než dnes – byla jim poskytována většinou pouze péče lékařská (s výjimkou pacientů Oftalmopedického ústavu, kterým byla nabízena i spolupráce se sociální pracovnicí a psychologem) a v otázkách výchovy dítěte a podpory jeho vývoje byli odkazováni až na nástup do mateřské školy (pochopitelně tehdy internátní – jedna byla v Čechách, jedna na Moravě), kde se teprve měli jejich dítěte ujmout odborníci. Rodičům bylo takto nepřímo naznačováno, že oni odborníky na své dítě nejsou. V tehdejší atmosféře byl „revoluční“ už názor, že je třeba se dětem s těžkým postižením zraku odborně věnovat již od narození, ještě v době, kdy jsou plně v péči rodiny.
Ale zpět k historii – s výše uvedenými zkušenostmi byl Komisí rodičů a přátel podán v říjnu 1989 návrh na zřízení poradenské služby pro rodiče zrakově postižených dětí předškolního věku určený pro jednání Ústředního výboru SI s pracovníky tehdejšího ministerstva školství. Události v listopadu 1989 však vývoj urychlily – již 3. prosince 1989 se od Svazu invalidů jako první samostatná organizace osob s postižením oddělila Česká unie nevidomých a slabozrakých (ČUNS), která se na další roky stala prvním zřizovatelem profesionální rané péče u nás.
Pražské středisko se po krátkém období, kdy mělo k dispozici stůl a telefon v jedné z kanceláří ČUNS v Haštalské ulici 27, usídlilo ve dvou malých místnostech v přízemních prostorách domu č. 28 v Thámově ulici v Karlíně. Tam vznikla tradice čtvrtků jako dnů, kdy se dodnes konají týmové i kazuistické porady; tam v malém kumbálku vznikal základ naší půjčovny hraček a pomůcek. Z tehdejšího pražského střediska jsme vyjížděli do rodin v celých Čechách. Z Karlína se středisko přestěhovalo v prosinci 1993 nejprve do prvního patra v Haštalské 27, poté v roce 1995 do prostorově rozměrnějšího suterénu téhož domu. Tam středisko sídlilo až do roku 2007 (nejprve společně s vedením Společnosti pro ranou péči /SPRP/, která vznikla na podzim 1997 a převzala 1. ledna 1998 od ČUNS zřizování rozrůstající se sítě středisek, posléze samo, když se Metodické centrum SPRP přestěhovalo do nedaleké Klimentské ulice do prostor nabídnutých MUDr. Martinem Sádlem). V roce 2007 došlo k důležité události – v rámci občanského sdružení SPRP se většina středisek stala samostatnými organizačními jednotkami sdružení. Pražské středisko se téhož roku přestěhovalo do svých prostor na Praze 2, v Trojické ulici č. 2. (Aktuálně EDA cz, z. ú., sídlí na adrese Filipova 2013/1, Praha 4 – Chodov).
Pro koho tu jsme
