Společná cesta: Raná péče EDA objektivem Jana Hrdého

EDA pořádá v rámci Týdne rané péče výstavu fotografií Společná cesta: Raná péče EDA objektivem Jana Hrdého. 

OC Central Most nás podpoří v naší snaze seznámit veřejnost se službou rané péče a jejím významem. Již 35 let pomáháme rodinám dětí se zrakovým a kombinovaným postižením v raném věku, od narození do 7 let. Poskytujeme bezplatně odborné služby, poradenství a psychickou oporu rodinám ve čtyřech krajích České republiky – v Ústeckém, Pardubickém Středočeském kraji a na území Hlavního města Prahy. Služby jsou poskytovány především v domácím prostředí, kde se dítě cítí nejlépe. 

Právě v bezpečném prostředí domova zachytil fotograf Jan Hrdý společnou práci poradkyň rané péče a rodin dětí s postižením. Rozhovor s ním si můžete přečíst níže. Díky výstavě Společná cesta: Raná péče EDA objektivem Jana Hrdého můžete nahlédnout do života rodin, které se potýkají s nelehkou životní situací. 

Slavnostní zahájení výstavy:

13. května 2025
15 HODIN
1. patro OC Central 

Výstava potrvá až do 3. června 2025. 


Přijďte se seznámit s činností organizace EDA a příběhy rodin, které s námi spolupracují. Jsme tady, aby i děti se zrakovým postižením a jejich rodiny zažívaly radost, přijetí a úspěch.

Partnerem výstavy je Megapixel s.r.o. Central Most. Děkujeme.

Rozhovor s fotografem Janem Hrdým

Fotograf Jan Hrdý, 1975, je autorem fotografické výstavy Společná cesta: Raná péče EDA objektivem Jana Hrdého. Přečtěte si rozhovor o tom, jak vznikla jeho láska k fotografii a proč rád fotí sociální dokument.  

Kdy jste se rozhodl, že se chcete stát fotografem? 

Fotografie mě bavila už od dětství, kdy mi tatínek k desátým narozeninám daroval můj první fotoaparát - kompaktní Minoltu. V 8. třídě na základní škole jsem byl nástěnkářem a pro mě zlomovým okamžikem byla sametová revoluce. Fotil jsem tenkrát dění během listopadových demonstrací, vyvolané fotografie jsem vyvěsil na nástěnku ve škole a vznikl z toho velký poprask, vedení školy nebylo v názorech na politickou situaci v naší zemi jednotné. Naštěstí se to pro mě obešlo bez dvojky z mravů. 

Takže výběr školy byl pro vás jednoduchý? 

Už tehdy jsem věděl, že chci jít na grafickou školu, měl jsem štěstí, že náš soused byl grafik a pomohl mi se připravit na talentové zkoušky z kresby. Dostal jsem se na Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici pod vedením známé české fotografky Libuše Jarcovjákové. Byli jsme tehdy její první třída a měla velké nadšení a touhu nás učit. Myslím že nás všechny ovlivnila na celý náš profesní život a já osobně jsem jí za to dodnes vděčný. Zpětně mě trochu mrzí, že jsem byl tehdy mladý a nespoutaný a plnohodnotně nedocenil zcela její přístup a umění a především nenasál ještě více jejího nadšení. 

Co jste dělal po střední škole? 

Ve čtvrtém ročníku jsem svou maturitní práci přihlásil na FAMU a udělal tak přijímací zkoušky ještě před dokončením maturity. Na FAMU jsem absolvoval bakaláře na katedře fotografie i vojenskou civilní službu. Poté jsem už nechtěl pokračovat ve studiu a začal se živit užitou fotografií v reklamním odvětví, která mě živí dodnes. 

Jak jste se dostal k focení sociálního dokumentu? 

Už na střední škole jsem rád prosakoval do různých komunit a skupin, které nejsou tolik na očích veřejnosti a pořizoval autentické portrétní fotografie. Když mě moje dlouholetá kamarádka Petra, která pracuje pro veřejně prospěšnou organizaci EDA požádala, zda bych nechtěl vyfotit klientské děti a jejich rodiny, rád jsem souhlasil. Ve chvíli, kdy se stala fotografie mým živobytím, už to pro mě nebyl takový koníček, ale když fotím sociální dokument, tak se fotografování opět stává mým hobby a neuvěřitelně mě to naplňuje. Proto je pro mě spolupráce s Edou a podobnými organizacemi více než jen práce.

Co fotíte nejraději? 

Nejraději fotím architekturu a sociální dokument. Taky fotím a filmuji na svých cestách. Dokumentární cestopisné filmy o čtyřech tatíncích a jejich dětech patří k mým oblíbeným projektům. Začali jsme jezdit s dětmi, když jim bylo asi 8 let, do zemí, které nepatří k běžným turistickým destinacím jako například Senegal, Filipíny, Indie, Gambie. Byli jsme například i v Egyptě, kde jsme jezdili v hluboké poušti až ke hranicím s Libyí a musela nás doprovázet vojenská eskorta. Chtěli jsme našim dětem dát prostor si udělat na jednotlivé země vlastní názor a šanci poznat danou kulturu a její způsob života. Už takto jezdíme více než 11 let a mezitím naše děti vyrostly a vydávají se vlastní více či méně kreativní cestou. Uvidíme, jak dlouho je ještě cestování s tatínky bude bavit.