Bez možnosti přímého kontaktu se zahraničím jsme potřebné znalosti k poradenské práci v rodinách zpočátku čerpali převážně z literatury – jednak z publikací, které nám příležitostně opatřovali v zahraničí naši přátelé, jednak z knihy Dr. Čálka „Raný vývoj a výchova dítěte nevidomého od narození“, kterou vydala Univerzita Karlova. Rodiny nevidomých dětí, které jsme tehdy především kontaktovali, byly ve zcela jiné situaci než dnes – byla jim poskytována většinou pouze péče lékařská (s výjimkou pacientů Oftalmopedického ústavu, kterým byla nabízena i spolupráce se sociální pracovnicí a psychologem) a v otázkách výchovy dítěte a podpory jeho vývoje byli odkazováni až na nástup do mateřské školy (pochopitelně tehdy internátní – jedna byla v Čechách, jedna na Moravě), kde se teprve měli jejich dítěte ujmout odborníci. Rodičům bylo takto nepřímo naznačováno, že oni odborníky na své dítě nejsou. V tehdejší atmosféře byl „revoluční“ už názor, že je třeba se dětem s těžkým postižením zraku odborně věnovat již od narození, ještě v době, kdy jsou plně v péči rodiny.