...Najednou mi hlavou proběhne myšlenka  - „Škoda, že už nejsme na pobytu“. Tam bylo vše jaksi jednodušší a přímější. Mobilní signál byl sice jen někde uprostřed louky, zato však byl neustále nablízku někdo, s kým se dalo povídat, přemýšlet nahlas nad různými tématy, vymýšlet nové věci atd. Ať už to bylo ve skupince při dopoledním programu, u oběda v jídelně, během odpoledního programu pro děti nebo večer v rámci programu pro rodiče (a některé malé nespavce). A samozřejmě kdykoli mezitím.

Ptáte se, jaká témata jsme probírali? Byla to taková všehochuť: od problematiky nestandartního vývoje našich dětí, přes různé tipy a rady od ostatních rodičů, poradkyň či dalších přítomných odborníků až po velká - a pro některé z nás velmi aktuální - témata jako např. skloubení zaměstnání s péčí o dítě s postižením či možnosti respitních pobytů.

Jako velmi obohacující vnímám příběhy a osudy ostatních rodin. Co všechno zažili před/ při/ po narození dítěte s postižením, jak se k tomu postavila rodina, přátelé, známí, ale i rodiče sami či sourozenci, jak kdo musí bojovat s úřady a institucemi (školky, školy,…), kde se daří spolupráce, jaké mají plány do budoucna.

Můj velký obdiv patří také nevidomým či slabozrakým maminkám, které se vypravily do neznámého prostředí se svými malými dětmi.  Hodně se mi vryl zážitek, když jsem měla možnost jednu z nich odvést po večerním programu do jejího bungalovu. Část areálu byla osvětlena, a tam jsem tudíž mohla být průvodkyní; v okamžiku, kdy jsme zašly do neosvětlené části, kde byla úplná tma, se však najednou naše role proměnily. Ta, kterou jsem doprovázela, se mi stala průvodkyní a bezpečně si svou bílou holí naťukala ty správné dveře:-) Vyprávění o životě bez možnosti vidět, o očních protézkách (o něčem takovém jsem slyšela poprvé v životě) či o radostech a starostech s vodicím psem patřilo pro mne osobně k tomu vůbec nejzajímavějšímu ze všech večerních programů.