Rozhovor s Petrou Mžourkovou v Událostech, komentářích
Jakub Železný: Starost o malé dítě má daleko do dovolené,
byť se tak rodičovské nebo mateřské říká. O to větší nápor je to pro rodiče, kterým
se narodí dítě s postižením. Těmto rodinám pomáhá organizace rané
péče EDA. A její ředitelku Petru Mžourkovou teď
vítám jako svého posledního hosta. Dobrý večer.
Petra Mžourková: Dobrý večer.
JŽ: Vy se zaměřujete na rodiny s nejmenšími
dětmi. Ale jste sociální služba. Silný nápor na psychiku je i to, když se
narodí zdravÍ dítě. A co teprve nemocné dítě?
PM: Je to obrovský šok a krize, situace, se
kterou se mnohdy rodiče nevyrovnají celý život. Raná péče je od toho, aby pomáhala rodičům
je provázet touto situací.
JŽ: Co je první recept? Je to nějaká psychologická intervence
specializovaná?
PM: Raná péče je od toho, aby provázela
rodiče situací, když se narodí dítě postižené nebo s vážnou diagnózou. Když se na nás rodiče obrátí, poskytujeme
krizovou intervenci a psychologickou pomoc. Snažíme se jim naslouchat, čím procházejí,
když je dítě velmi nemocné.
JŽ: Zaměřujete se na rodiče s nejmenšími
dětmi. Jste sociální služba.
PM: Sociální služba není lékem. Neléčíme, nevyšetřujeme, neoperujeme. Poskytujeme poradenství v sociálně
nepříznivé situaci, kterou s sebou nese to, když máte dítě s postižením.
JŽ: Pojďme ke konkrétním krokům. Rodiče už tu informaci přijali. Musí řešit běžný provoz. Starost o malé dítě je velká.
PM: Popíšu tu službu, jak vypadá. Je to terénní služba sociální prevence. Poradkyně dojíždějí do rodin a tam
provázejí rodiny těžkým obdobím. Asi jednou měsíčně nebo za 6 týdnů zjistí,
jaké se staly novinky od chvíle, kdy tam byli naposledy. Dovezou tam speciální hračky, pomůcky. Poskytnou podporu a informace. Pracují i na podpoře dítěte.
JŽ: Mluvila jste o podpoře rodičů. Je třeba upgardovat schopnost rodičů tu
situaci řešit. Každodenní starosti jsou velké.
PM: Je to velmi individuální. Každý rodič funguje jinak. Někteří se se situací sžívají lépe,
někteří hůře. Je to o naslouchání, o individuálním
přístupu.
JŽ: I pro vás to musí být těžké. Jak ty silné emotivní situace zvládat?
PM: Příběhy jsou někdy opravdu silné. Stává se, že i děti v průběhu služby umírají
nebo se zhoršuje jejich diagnóza. Pro poradkyně rané péče jsou to těžké
okamžiky. Musí být profesionální a máme možnost
supervize, aby mohly poskytovat profesionální službu.
JŽ: Organizace jako ta vaše přežívá z roku na
rok. Vaše organizace působí od roku 1990. Není
to potom trošku demotivující, když se člověk musí doprošovat, vyplňovat stále
papíry, aby dostal nějakou podporu?
PM: Ta situace je velmi složitá. Naše služba je garantovaná zákonem a máme
ji poskytovat zdarma. Stát nám službu nefinancuje ze 100 %. Dostaneme podporu zhruba ze 70 %. Příští týden pořádáme benefiční koncert. Snažíme se, co to dá.
JŽ: Můj strýc je mentálně handicapovaný. Bylo mu 70 let. Vím, že když za komunistů třeba udělal
něco špatně, tak mu bylo řečeno, že když to ještě jednou udělá, skončí v
ústavu. Zkusme skončit pozitivně, že by nás před
30 lety nenapadlo, že budou existovat takové organizace.
PM: Snažíme se přesvědčit všechny, že rodiče
jsou nejlepší odborníci v péči o své děti. Většina dětí končila v ústavních
zařízeních. Proto můžeme slavit 30 let našeho úsilí o
to, aby naše raná péče mohla fungovat.