Rozhovor s Petrou Mžourkovou v Událostech, komentářích

Jakub Železný: Starost o malé dítě má daleko do dovolené, byť se tak rodičovské nebo mateřské říká. O to větší nápor je to pro rodiče, kterým se narodí dítě s postižením. Těmto rodinám pomáhá organizace rané péče EDA. A její ředitelku Petru Mžourkovou teď vítám jako svého posledního hosta. Dobrý večer.

Petra Mžourková: Dobrý večer.

JŽ: Vy se zaměřujete na rodiny s nejmenšími dětmi. Ale jste sociální služba. Silný nápor na psychiku je i to, když se narodí zdravÍ dítě. A co teprve nemocné dítě?

PM: Je to obrovský šok a krize, situace, se kterou se mnohdy rodiče nevyrovnají celý život. Raná péče je od toho, aby pomáhala rodičům je provázet touto situací.

JŽ: Co je první recept? Je to nějaká psychologická intervence specializovaná?

PM: Raná péče je od toho, aby provázela rodiče situací, když se narodí dítě postižené nebo s vážnou diagnózou. Když se na nás rodiče obrátí, poskytujeme krizovou intervenci a psychologickou pomoc. Snažíme se jim naslouchat, čím procházejí, když je dítě velmi nemocné.

JŽ: Zaměřujete se na rodiče s nejmenšími dětmi. Jste sociální služba.

PM: Sociální služba není lékem. Neléčíme, nevyšetřujeme, neoperujeme. Poskytujeme poradenství v sociálně nepříznivé situaci, kterou s sebou nese to, když máte dítě s postižením.

JŽ: Pojďme ke konkrétním krokům. Rodiče už tu informaci přijali. Musí řešit běžný provoz. Starost o malé dítě je velká.

PM: Popíšu tu službu, jak vypadá. Je to terénní služba sociální prevence. Poradkyně dojíždějí do rodin a tam provázejí rodiny těžkým obdobím. Asi jednou měsíčně nebo za 6 týdnů zjistí, jaké se staly novinky od chvíle, kdy tam byli naposledy. Dovezou tam speciální hračky, pomůcky. Poskytnou podporu a informace. Pracují i na podpoře dítěte.

JŽ: Mluvila jste o podpoře rodičů. Je třeba upgardovat schopnost rodičů tu situaci řešit. Každodenní starosti jsou velké.

PM: Je to velmi individuální. Každý rodič funguje jinak. Někteří se se situací sžívají lépe, někteří hůře. Je to o naslouchání, o individuálním přístupu.

JŽ: I pro vás to musí být těžké. Jak ty silné emotivní situace zvládat?

PM: Příběhy jsou někdy opravdu silné. Stává se, že i děti v průběhu služby umírají nebo se zhoršuje jejich diagnóza. Pro poradkyně rané péče jsou to těžké okamžiky. Musí být profesionální a máme možnost supervize, aby mohly poskytovat profesionální službu.

JŽ: Organizace jako ta vaše přežívá z roku na rok. Vaše organizace působí od roku 1990. Není to potom trošku demotivující, když se člověk musí doprošovat, vyplňovat stále papíry, aby dostal nějakou podporu?

PM: Ta situace je velmi složitá. Naše služba je garantovaná zákonem a máme ji poskytovat zdarma. Stát nám službu nefinancuje ze 100 %. Dostaneme podporu zhruba ze 70 %. Příští týden pořádáme benefiční koncert. Snažíme se, co to dá.

JŽ: Můj strýc je mentálně handicapovaný. Bylo mu 70 let. Vím, že když za komunistů třeba udělal něco špatně, tak mu bylo řečeno, že když to ještě jednou udělá, skončí v ústavu. Zkusme skončit pozitivně, že by nás před 30 lety nenapadlo, že budou existovat takové organizace.

PM: Snažíme se přesvědčit všechny, že rodiče jsou nejlepší odborníci v péči o své děti. Většina dětí končila v ústavních zařízeních. Proto můžeme slavit 30 let našeho úsilí o to, aby naše raná péče mohla fungovat.